Arťásek - trochu jiné malování s dětmi

“Já neumím moc malovat”: tuto větu slyším docela často při setkáních lidí s arteterapií, které pořádám jednou do měsíce s dospělými (tato setkání jsou určena veřejnosti, nikoli pacientům psychiatrické léčebny). “Proč si to myslíte?”: ptám se. Podle nakreslených obrázků mi to dojde. Obrázky jsou velmi dětské, svědčí tedy o tom, že dotyční naposledy aktivně kreslili v dětském věku, kdy se stalo něco, co je přesvědčilo, že by již malovat neměli, že patrně nejsou vyvolení.

Malé děti od chvíle, kdy jsou schopné udržet tužku v ruce, rády čmárají. Fascinuje je jistě stopa, kterou pomocí pastelky zanechávají. Ta stopa se pomalu mění v kruh, kruhu přibývají nožičky, oči atd. Začínají vznikat složitější obrazce, a ty jsou občas vyplněné barvou. Tato jejich činnost však není potřebou naučit se malovat a obkreslit reálně svět, je tam něco více. Otisk vlastního já je intimní záležitostí dítěte, je to poprvé kdy se vidí z jiného úhlu pohledu a učí se vnímat jinak. Měli bychom s touto skutečností k jeho činnosti přistupovat. Proto je fascinující svět dětských kreseb, pestrý, nepředvídatelný a inspirující.

Od malička jsme s nimi my dospělí a pozorujeme jejich činnosti, pomáháme jim, když chtějí nakreslit auto, princeznu a nejde jim to. Myslím si, že ale problém nastává ve chvíli, kdy se my, hnáni svou vlastní vnitřní potřebou “být dobrý” snažíme udělat z dětí “akademické malíře”. Vedeme je s vnitřní potřebou, aby to už uměli nakreslit, nebo protože Pepíček ze školky umí tak krásně postavu a “my” ještě ne. Ten problém vidím v tom, že svou vlastní potřebou, zabíjíme v dětech přirozenou kreativitu, kterou potřebují i do života jako velkého pomocníka, při různých krizových situacích, nebo je úplně odradíme, protože označujeme většinu jejich výtvorů nějakou nálepkou (samozřejmě to myslíme dobře). Příliš hodnocení a zasahování prostě brzdí přirozený rozvoj. Což “úspěšně” pokračuje ve škole, kde se děti setkávají s výtvarnou výchovou, která se už hodnotí dokonce známkami, což považuji za naprostý logický úlet dnešní doby.

Záleží tedy na učitelích a nás rodičích jak dítě, které je snadno manipulovatelné, vedeme nebo nevedeme. Celý systém výuky je však již takto nastaven a my jej považujeme za normální a správný.   

Arteterapie, která původně vznikla jako druh neverbální psychoterapie, tedy léčebný proces pomocí výtvarného vyjádření, nabízí jiný pohled na tvorbu. Nezaměřuje se tak na výsledek, ale hlavně na proces samotný a hledá v něm skrytý potenciál. Nemyslím si, že přílišné analyzování nebo zaměřování se na dítě, je ten správný protipól ke klasické výtvarné výchově.

Ostatně co je to to správné?

Používám arteterapii při práci s dětmi jen zlehka, spíše je nechám volně se vyjadřovat, povídám si s nimi o vzniklých obrázcích, pozoruji a jemně reaguji. Používám arteterapeutické techniky, které se někdy neliší zdánlivě od normální výtvarné činnosti. Rodičům nabízím možnost jiné role, než zasahování do činnosti dítěte, který jim může pomoci ještě většího vhledu do života jejich dítěte.

Práce s dětmi je pro mě opravdu dobrodružstvím, pokaždé mě překvapí svým silným vnímáním světa kolem sebe.

Jaký bude Arťásek v tomto roce? Budeme kreslit, malovat, tancovat, poslouchat hudbu, vnímat své tělo a pocity. A to vše díky lidskému fenoménu - schopnosti tvořit!

Tento roční projekt je z spolufinancován z rozpočtu města Opavy. Děkujeme.

Milada Nováková arteterapeut

Spolek pro rodinu Opava

více informací: https://spolek-pro-rodinu.webnode.cz/novinky/