Jak to všechno začalo

Jsem maminka dvou malých dětí na mateřské dovolené. Když jsem před pěti lety zjistila, že jsem těhotná, byla jsem nejšťastnější člověk pod sluncem. Ale hned s radostí přišla i obava abych vše dělala co nejlépe, abych miminku v bříšku neublížila. Začala jsem si zjišťovat na netu informace. Já, která se doposud pohybovala výhradně ve světě filozofie, psychologie a politiky, jsem se ocitla v prostředí miminek, maminek, papání, spinkání, blinkání, kakání atd. Říkala jsem si, že taková blboňka nebudu, budu solidní, intelektuální matka. Pak se narodily děti a já jsem pochopila, že ta největší blbost je, se brát tak moc vážně. Děti nás vůbec naučí spoustu moudrých. věcí. Koupila jsem si obrovskou knihu o těhotenství a mateřství a od kolegyň jsem dostala knížku, jak vychovávat dítě. Byla jsem zahlcena informacemi a protože to byla pro mě úplně nová oblast, začala jsem se v tom, hlavně na internetu, ztrácet. Sice se mi podařilo vytřídit ty maminkovské stránky, které nesouzněly s mým srdcem, ale i tak jsem byla postavena před obrovskou hromadu rozdílných názorů na to jak kojit, budit miminko co tři hodiny, nebo to nechat na děťátku, až bude mít hlad. Nechat miminko vyřvat v postýlce, kde se mu nelíbí, ale mít klid, nebo s ním spát pod rizikem, že ho ve spaní zalehnu. Těch otázek bylo mnoho a u mě, člověka který byl vychováván klasickým způsobem, vyhrál strach a přiklonila jsem se k tomu “jak se to běžně dělá”. Porod jsem také svěřila bezvýhradně do rukou zdravotníků s přesvědčením, že oni dělají pro mě to nejlepší. Vše co jsem tehdy dělala jsem opravdu promýšlela a myslím, že jako mnoho maminek jsem dělala to nejlepší co jsem mohla a myslím si to o všech maminkách dodnes, i když už mám jiné názory a vidím to všechno hodně jinak.

Jedinou “novinku” která mě opravdu “chytla”, byla věc, kterou jsem neznala, ale blížila se  mému zaměření arteterapeutky, bylo to naciťování se na miminko. Propojení s miminkem je vlastně matce přirozené, jen v dnešní společnosti zaměřené výhradně na rozumné myšlení, je oslabené. Potvrdila jsem si na sobě, že žena která otěhotní dostane krásný dar, zesílenou intuici a propojení se svým tělem a s miminkem je součástí tohoto vnímání sebe - celistvosti.

Zásadní zjištění bylo pro mě to, že jsem si uvědomila, jak důležitá je společnost lidí, v které se pohybujete, sdílení, a vzájemná inspirace. V každém období života se člověk potýká s nějakými problémy, které musí řešit, přirozeně se kouká jak to dělají lidé v blízkém okolí a je pro něj stěžejní, také to, jak jim to funguje. To jsem bohužel v Praze neměla, byla jsem na to sama, mé kamarádky byly většinou bezdětné. Až teď si uvědomuji hodnotu a vážím si všech lidí, které jsem na své cestě potkala a inspirovala jsem se jimi. Toto zjištění také směrovalo mé další kroky a bylo jedním z hlavních popudu k založení spolku.

Když jsme se s miminkem přestěhovali zpátky do našeho rodného města Opavy, začala jsem se setkávat se zajímavými lidmi, kteří mě inspirovali k nápadu začít organizovat přednášky. Nejdříve jsme se scházely jen tak, ženy, které byly i nebyly maminky a povídaly si o svých běžných problémech v životě. Občas jsem udělala arteterapii, to zjednodušeně znamená, že jsme své problémy vložily do kresby. Pak jsem začala organizovat přednášky, vždy pro dětský koutek.

Minulý rok jsem si uvědomila, že chci svou činnost, směřovat trochu jinak.

Ukončila jsem spolupráci s dětským koutkem a oslovila jsem kamarádku Zuzanu Quisovou, zda by se mnou nechtěla založit spolek, neziskovou organizaci, která by poskytovala prostor pro rodiče s malými dětmi, setkávání, přednášky zajímavých lidí, workshopy. Zuzka souhlasila, byla jsem za ni opravdu ráda, protože není nad to najít člověka, který má podobný pohled na svět a dobře se vám s ním pracuje - to je nedocenitelná věc. Jenže jsme potřebovaly ještě jednoho člověka, spolek mohou založit nejméně tří lidí.

V té době jsme spojily se spolkem Za Opavu, kteří také hledali prostory a už měli vyhlédnuté volné krásné v  Matici slezské.

A tak máme kde být. Matice slezská, je velmi starý dům, jsou tam prostorné místnosti s velikými okny s výhledem na Rybí trh a konkatedrálu Nanebevzetí panny Marie. Jsou to prostory staré, neformální, ale příjemné. A k tomu jsme získaly skvělou spolupráci s lidmi ze spolku Za Opavu, především s jejich předsedkyní Katkou Skalíkovou, se kterou je příjemná komunikace.

Během uklízení se k nám spontánně přidala Jana Žůrková s přítelem Jirkou a tak vznikla aktivní spolupráce a našla se další členka pro založení spolku. Uspořádaly jsme první ročník Respektu k porodu a dále navazovaly další akce. Ke konci roku se k nám přidala další aktivní členka Hanka Kubesová, která vystřídala Janu. Jana se rozhodla spolu pracovat více s Lesním klubem Zvonek, což nám bylo sice líto, ale chápaly jsme její důvody i to, že maminka tří dětí nemůže sedět na dvou židlích najednou, jestli tedy stíhá sedět vůbec. Navíc jsme moc rády, že Lesní klub Zvonek, jako alternativa ke klasickým školkám, vznikl.

Nyní nás je ve spolku 5 členek a čekáme, až se přidají další aktivní rodiče, kteří nám pomohou s naší prací.

Zatím máme za sebou již zmíněný festival Respekt k porodu, veřejnou besedu na podporu Kojení na veřejnosti Kojení - dar života, besedu o vzdělávání a výchově Láskyplná a respektující vý(uka)chova a další přednášky a setkávání. Myslím, že se naše směřování bude měnit a vyvíjet podle nových potřeb a podnětů.

Vědomá rodina je pro nás pojem zahrnující jednotlivé členy rodiny, kteří si uvědomují důležitost vzájemného respektu, úcty a také aktivního převzetí zodpovědnosti za svůj život. Nemusíme být perfektní rodiče, manželky, děti, vnoučata, nebo kamarádi, stačí žít ve vzájemném respektu a ostatní přijde samo.

Milada Nováková

16. 4. 2016